Opět sedím v rohu své postele. Tentokrát ne v milované Praze, ale ve na druhé straně republiky. Frýdek-Místek. Nevěřícně kroutím hlavou..jak málo empatických lidí ve svém okolí mám. Cítím jak se mi na čele dělá hluboká vráska. Kolik mám kolem sebe lidí, kteří jsou schopni racionálně přemýšlet, znají mě a dokáží mě uklidnit. Protože to teď potřebuji. Čeká mě několik pro mě důležitých testů. Jsem trochu stresař. Divný slovo. Ale je to tak. Spolubydlící znásilňuje tlačítko replay pro mě neznámé skladby. Nedokáži se na nic soustředit. Z druhého rohu se ozývá: "Vykašli se na to, třeba to odloží o týden, já se taky neučím, max na to kouknem před hodinou a tu literaturu od někoho opíšem." Ne. Neusnu. Čtu odstavec látky poprvé,... podruhé,....potřetí!..., už mě to fakt nebaví...počtvrté...o čem to vlastně je? Kašlu na to, nějak to dopadne.
