Finito

A je to tady.
Neměla jsem chuť vůbec něco psát. Ale jelikož jsem sem tam něco popsala jelikož se člověku trochu uleví, když to nemá komu říct, tak to aspoň napíšu sem. Cítila jsem špatný pocit, ale až tohle.. Cítím se jak se lidově říká "na prášky".
Minulý týden v pondělí telefonát, že se ve středu mám dostavit na salon. Dobře asi zase ta voda. Tak jo, už jsem na místě. Ale? Přišla jsem, měla jsem zavřít dveře. A spustila. Nevím jak to říct..hromadu s prominutím.... ne, nebudu sprostá na to ani nejsou slova. Při projevu mi připadala jako pětileté dítě s vrozenou inteligenční poruchou, protože takové způsoby vyjadřování a uvažování svede možná dítě prvního stupně základní školy a to teď urážím ty děti. Vymyslela si na mě věci o kterých jsem neslyšela a údajně veškeré salónní vybavení není moje. Naznačila tak, že jsem k němu přišla černou cestou. Počkat..cože? Proč mám od každého kusu doklad a fakturu? A když už nevěděla coby, začala zpochybňovat mé znalosti a vzdělání. Prostě mě vyhodila ze zaplacených prostor. Naletěla jsem podvodnici, která mi ještě odmítala vydat mé věci. Asi doufala, že mladá už tak blbá holka couvne a všechno ji nechá. Takže jsem zbytek řešila přes policii.  Naštěstí jsem měla všechny emaily a smsky, kde bylo vše domluveno a několik svědků. Na předání věcí nakonec díkybohu došlo. Celé to bylo směšné. Bylo to jako když zavřete krysu do uzavřené místnosti a ona nemá úniku. A co udělá? Začne běhat kolem dokola až začne rotovat a pomalu bouchne zuřivostí jak hledá skulinku k úniku. Jsem ráda že jsem po celý tento hrozný měsíc měla kolem sebe tolik lidí, kteří mě podrželi. A taky že na úřadech jsem měla štěstí na fajn lidi. Hodně z nich mi vyjádřilo podporu, prý takového blázna jen tak někdo nepotká, a někdo se s takovou situací nesetká nikdy za roky působnosti. Prý můžu být ráda, že se mi to stalo ze startu. Nakonec na onu osobu vyplavalo daleko víc věcí, takže jsem ráda, že to dopadlo jak to dopadlo. Škola života. Takže byrokracie. Papíry, papíry, papíry a nevěřit ani nejmilejšímu člověku světa.

Peace a lásku vám všem.

Meeting

Včera jsem byla na návštěvě v Moravskoslezském kraji za holkama. Od konce střední jsem je neviděla, možná déle. Bylo to pro mě jako elixír na duši. Moc mě mrzí, že všechny holky jsou tak daleko. Ale bylo to fajn. Měla jsem nutnou potřebu bavit se s někým mého věku. Předchozí půl rok jsem byla neustále v práci, kde hlavní klientela byla 50+. A poslední dny jsem většinu času v salonu. A musím říct, že cítím jak poslední měsíce stárnu a přicházím o ten pubertální ráz. Jako vážně.
Čím víc jsem s dospělými a hlavně s paní nájemní, ubývá mi energie i odchází dobrá nálada. Včera jsem zase dostala výstup za to, že jsem nechtěla řešit problémy s vodou, když jsem se byla bavit se spolužačkami 120km daleko. Hlavně týden předem oznámeno, že jedu v pátek pryč. Já ale nejsem správce a majitel objektu, taky jsem za to zaplatila. Za tyhle režijní věci ručí někdo jiný, do té doby než třeba něco rozbiju-pak je odpovědnost a zajištění pochopitelně na mě. Tyhle věci se mě jako třetí osoby netýkají. Achjo. Jak dlouho to ještě bude trvat, než budu mít klid. V následujícím týdnu budu mít schválený provoz. Tak jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet.
Ale zpátky do hornického kraje. :) Byl to skvělý večer. Přijela jsem domů dnes v 7 ráno. Moc ráda jsem všechny viděla. Prošly jsme spoustu barů a dokonce si zatančily a hlavně! jsem potkala spoustu známých ze školních let. Páni, to zní jako bych chodila do školy před deseti lety.

Co se to děje..

Nálada pod psa. Mám pocit, že moje jarní nálada je opravdu tu tam. A to je venku naprosto nádherně! Začínám pochybovat o mém vznikajícím salonu. Protože to jak se ke mě paní chová, je čím dál horší až mi to nahání husí kůži. Přitom celou dobu působila jako ta nejmilejší osoba. Domluva byla úplně jiná a co jsem zaplatila nájem, se najednou všechno mění. Hlavně přístup. Telefonáty x-krát denně. Proč? Jsem samostatná jednotka! Začínám se cítit zase jako zaměstnanec a nějak tomu všemu přestávám rozumět. Proč musím každý den jezdit do města kvůli drobotinám, které se mě netýkají?  Dnes mě uzemnila hlavně přednáška co vlastně já chci, kdy po mě začala řvát a z její řeči těla mi opravdu nebylo příjemně, upřímně až do breku. A to že jsem zopakovala, že pouze chci hezké prostory pro svou práci v centru města ji ještě víc vytočilo. Nerozumím tomu. Předhazovala mi že tu mám vybavení. Proč se bavíme o vybavení? I kdyby mám své vlastní. Mou náladu asi týden zpátky nejvíce odrovnalo hlavně to, že můžu zůstat jen když si pořídím tu a tu značku kosmetiky. Nechala jsem se zlomit a i přes finanční stop pohotovost, jsem tedy koupila sadu pleťové kosmetiky-nevím proč..tuhle značku nechci a kosmetiku chci dělat asi až na konci léta. Tak tedy až budu mít vše schválené budu mít nějaké balíčky s ošetřením pleti. Dobře. Jsem zas moc hodná a nechci vířit vody, přestože se v této osobě začínám ztrácet. Rozkrájet se, hlavně nenaštvat okolí. Nátlaková obchodní vlna. Ok. Jdeme dál. Říkám si že Bůh je mi svědkem a je se mnou. Ale proč jsme najednou pod jednou střechou každý den dvě a proč ty podmínky?  Vždyť jsem samostatná jednotka a domluva byla jiná. Jsem sama zvědavá jak tohle dopadne. Začínám mít špatný pocit. Škoda, že se člověk nedokáže časově povznést, aby se podíval ve zpětném zrcátku co je správné a co není. Moc by mi to teď pomohlo.